O čem sním - původní alternace finální soutěžní verze - 01

7. dubna 2011 v 15:39 | Algernon |  + Literaturno
Ano, slibovaná povídka obsahující odkazy na trutnovský incident je tu. 8) Následná soutěžní úprava obsahující o něco méně mrtvých přijde až po mém takřka kontumačním vítezství ve školní literární soutěži. :D
Pár slov na úvod? No, řekněme, že některé věci jsou dosti zvláštní. Například Vitalij Lenore Koroljov, obtloustlý a líný anděl. A hrdinka to se svým jménem taky zrovna nevyhrála, že? Neby vy byste se snad chtěli jmenovat Cecílie Vochcálová? Hrdinskou tlupu doplňuje ještě Lukrécie, která je, řekněme si to na rovinu, anorektická lesba s tříhlavňovým railgunem ( což je zbraň, proti které je rotačák stříkací pistolka pro malé děti s kadencí jeden výstřik za rok a destruktivním učinkem malé kapky vody ) a Jessie Maureta Greymouseová, věčně nevrlá, věčně spící a sakra nebezpečná
elfka, která je permanentně pod vlivem a s absťákem ( čti: feťácká a věčně opilá, avšak s permanentními abstinenčními příznaky ).
Jedná se o jakýsi podivný crossover Poslední šance, Vzájemné výpomoci, Vesmíru ( Vesmír je nádherné místo pro narození ) a nového juniversa, s prvky Nočního klubu ( J. Kulhánek ) a jiných osobitých děl. 8)
Bohužel, délka článku mě dost limituje, tak je to na dvě části. :-S


Do betonové stěny se zaryla další kulka. Další z mnoha. Přilétaly z mnoha směrů. Teda jako ty kulky. A zeď už musela být spíše z olova, než z betonu, kolik kulek se do ní zatím stihlo zavrtat. U podlahy se za neprůstřelným recepčním pultem krčila mladá dívka s automatickou brokovnicí s bubnovým zásobníkem a prodlouženou hlavní. Rozhodně nevypadala jako nějaká typická hrdinka. Spíš jako holka z ulice, která se dostala do většího průseru, než na jaký má. A částečně to tak vlastně i bylo. Ale hezky popořádku, začít se má u páteře pudla, jinak vám některé věci nebudou dávat smysl.

Začněme vnějším popisem. Tím je dobré začít, posluchač či čtenář si pak dokáže představit vizuální podobu příběhu už od samého začátku. Takže nejdříve popíšu ji. Pískové kanady, nedbale zavázané a rozhodně ne utažené. Z nich vyčuhovaly napříč proužkované podkolenky v barvách růžové a bílé. Dále silonky, černé, obyčejné. Na kolenou chrániče. Okrová minisukně už se snad ani nedá nazývat sukní, jedná se spíše o úzký pruh látky, který je na štíhlém pase držen zeleným vojenským opaskem, na němž jsou připnuty rozličné kapsy se vším možným. Vyvinutý hrudník zahalovala bílá halenka s dlouhým rukávem, až neprakticky hlubokým výstřihem a krajkami. Naopak úplně obyčejně působily zemitě hnědé vlasy, jež sahaly sotva po ramena. Jejím největším problémem bylo její jméno. Cecílie Vochcálová. Máte-li ale alespoň trochu soudnosti, nebude její jméno používat, natož komolit. Raději použijte její přezdívku Minkwe. A neptejte se mě, kde k ní přišla, to ví snad jen ona sama (i když je dost dobře možné, že si ji vymyslela jen tak, bez nějakého hlubšího či plytšího významu).

Tak tedy Cecílie Vochcálová alias Minkwe prováděla rychlý přesun od školy pryč, což každý studující (vyjma beznadějných šprtů a jiných anomálií) jistě chápe. Je podzim, ale teploty jsou pořád ještě velmi přijatelné. Podrážky jejích těžkých bot duněly po betonových dlaždicích městské komunikace pro pěší účastníky dopravního ruchu města. Zdatně se proplétala mezi jednotlivými prvky davu a ještě zrychlila, když si všimla, že brzo naskočí na semaforu zelená pro chodce.
Nestačila ani doběhnout na konec přechodu, když ji na rameno dopadla něčí ruka. Okolí se s ní nikdy příliš nemazlilo, takže první věc, kterou učinila, byla, že neznámému začala tlačit ústí brokovnice s upilovanou hlavní pod bradu. Samozřejmě měla nabito stříbrem. Pak si ovšem všimla, na koho to vlastně míří, nevrle na onu osobu pohlédla a zase brokovnici schovala.

Teď je, myslím si, vhodná další popisná stať. Ona neznámá osoba byla mužského pohlaví, rezavých vlasů, plnoštíhlé postavy (čti: hladem zjevně netrpívá), bronzově hnědých křídel a šedozelené letecké kombinézy z doby, kdy vzduchem létaly stíhačky, u nichž jste mohly v plné rychlosti dřív ohnout knipl, než by se stroj uráčil zatočit (ano, každý s alespoň nějakými znalostmi letecké techniky z druhé poloviny 20. století musel bezpečně poznat, že je řeč o Migu 15 či 17, jako promiňte, ale moje skleróza je neústupná). Jo aha, vy vlastně nevíte, že tady u nás se po světě pohybují takové pochybné existence, jako andělé, démoni, sem tam nějaký alchymista (čti: někdo, kdo nedával ve škole pozor a myslí si, že se mu povede syntéza jader nějakých obyčejných prvků, která povede k získání zlata za co nejmenšího peněžního vkladu; kolikrát také fušující do magie), někdo obdařený magickou silou, elfové… A neptejte se mě, proč to tak je. Nevím to.

"Vitalij Lenore Koroljov. Kdo jinej by taky byl tak blbej, aby se ke mně nepozorovaně přikradl a pak na mě šahal."
"Nehraj si na drsňáka, Minkwe. Bránit se umíš, ale nejsi takovej boss, abys byla oprávněna používat taková prohlášení. Deš dneska do Jeskyně?"
"Do toho příšernýho pajzlu? Ovšem. Čekal jsi snad jinou odpověď?"
"Ani ne, ale je lepší se tě zeptat."
"Cože vlastně nelítáš? Měla sem za to, že brigádničíš jako přespolní kurýr…"
"Ále, fásnul sem volno, tak si du dát pořádný oběd," zašklebil se na ni.
"To je ti podobný. Je mi skoro záhadou, že se ještě dokážeš vznést…" smála se. "Hele, já pudu do Jeskyně půlku před otvíračkou. Už mě tam znají a potřebuju se vyvztekat nad základy thaumaturgie."
"Pokusím se přijít přesně na začátek, tak mi podrž křeslo."
"Jasný. Tak v pět."

Zde by se asi hodilo vysvětlit to s křesly. Když je to teda jako v "nějakým pajzlu", jak se vyjádřila Minkwe. Jeskyně je velmi specifický podnik, jaký nemá široko daleko obdobu. Rozkládá se na nějakých čtyřech pětinách podzemního systému města. Má nespočet přístupových cest, ale průchozích je jen málo a jen jediná je známá návštěvníkům. Velmi specifický rys Jeskyně je pak složení návštěvníků. Řekněme, že by sem nezavítal běžný obyvatel města. I přes rozlehlost a pochybnost návštěvníků zde prakticky neexistují problémy. Platí zde totiž velmi přísná a důsledně dodržovaná pravidla, jejichž porušení není zrovna levné. No a v neposlední řadě je tu to s tím nábytkem. První místnost, do které návštěvník vkročí, je klasický interiér, s jakým se můžeme setkat v běžných klubech a hospodách. Další místnosti jsou však trochu jiného ražení. Povětšinou se jedná o velmi pohodlně zařízené místnosti, navíc důkladně zabezpečené proti odposlechu či útoku. To je taky důvod, proč se zde organizuje většina kontrolovaného zločinu. Pokud vám neleze do hlavy "kontrolovaný zločin", přečtěte si Úžasnou Zeměplochu a patricijův způsob redukce zločinu. No a Minkwe s extrémně úzkým okruhem jí tolerovaných lidí okupuje jednu z menších kluboven s klenutým stropem. Jeskyně je mimo jiné také hlavním stanem Hlídky, jejíž existenci všichni veřejně popírají (pravdou je, že Hlídka existuje).

Po nějakých padesáti metrech se jejich cesty zase rozdělily. Lenore bohémským krokem směřoval ke svému oblíbenému bistru, Minkwe zase do jídelny, odkud měla v úmyslu jít do antikvariátu pro nějaké knihy.
Oběd v jídelně byl příšerný. Co vám budu povídat, víte přece sami, jak se pro studenty vaří. Z jídelny vylezla ještě znechucenější, než ze školy. Protože se prakticky nenajedla, rozhodla se před návštěvou antikvariátu zajít do obchodu a koupit si něco na zmírnění hladu. Pořádně se pak nají v Jeskyni.
Z jednoty vylezla se sýrovým rohlíkem v puse a další čtyři se houpaly v igelitovém sáčku v její ruce. Takto vybavená a žvýkající konečně vyrazila do antikvariátu. Nicméně, vzhledem k tomu, že nebylo proč spěchat, nijak se nehnala a vychutnávala si první slušné jídlo toho dne. Už tomu chyběl jen ananasová džus.
Ozval se zvonek nade dveřmi a do příjemného přítmí antikvariátu vešla bruneta. Prodavač vzhlédl od rozečtené knihy, kterou měl položenou na pultě, a prohlédl si příchozí. Nečinilo mu žádný problém rozpoznat, o koho jde.
"Ahoj Minkwe, co pro takovou sličnou dámu mohu udělat?"
"Nech si ty lichotky pro jinou, Martine. Potřebuju nějaký učebnice."
"Co si ti vaši profesoři zase vymysleli? Ale co, řekni mi, jaký potřebuješ, a já ti je donesu. Zatím se posaď a pusť si třeba hudbu. Zrovna mi přišly nějaké raritní elpíčka." To všechno ze sebe Martin sypal už za pochodu od pultu k regálům s knihami.
"Dějiny trutnovského incidentu, Metafyzické základy světa a učebnice elfštiny a jazyka andělů," vyjmenovala postupně všechny knihy, které si podle profesorů museli sehnat. Osobně nechápala, proč se takové blbosti učí, když jim takřka stoprocentně k ničemu nebudou.
"To sou ale blbosti… Minimálně ten Trutnov rozmazávají naprosto zbytečně. Ve skutečnosti to byl sotva desetinový průser. A učit se jazyk andělů mi taky přijde poněkud nesmyslné, jestli nehodláš být nějakým špionem. Vždyť přece každý ví, že andělé ovládají všechny jazyky, takže se s nima domluví úplně každý. Jediný, co bych ještě chápal, je ta metafyzika, to se hodí znát. Ale to je učivo spíš pro čtvrtý ročník nebo univerzitu a ne pro druhák."
"Ale máš ty učebnice, že jo?" ujišťovala se raději.
"Jistěže mám," ohradil se. "Tohle je antikvariát s velkým A. Je jen málo věcí, co by se tu nedaly sehnat, a učebnice mezi ně rozhodně nepatří." S těmi slovy začal mezi stovkami svazků hledat ty správné. Samozřejmě věděl, kde hledat, ale sami jistě víte, jak dlouho občas hledáte v knihovně nějakou knihu, i když víte přesně, na které polici se nachází.
Zatímco Martin hledal, Minkwe si sedla do jednoho z křesel, která zde stála, zase se dala do konzumování svých sýrových rohlíků. Byla neskonale ráda, že kdysi tenhle antikvariát objevila, kolikrát jí to ušetří dost shánění po všech čertech (někdy i doslovně). Sem prostě stačilo přijít, vyslovit svou žádost a místní prodavač vám to takřka určitě přinesl. A bylo celkem jedno, co to je. Prý tady už prodal i Saturn V, jen nebylo jasné, jak ho předtím dostali dovnitř a potom zase i ven. A jak tam tak jedla a byla ráda, do obchodu přišel další zákazník. Teda spíš zákaznice.

Ano, nepletete se, další popis. Vstoupivší osobu by například Minkwe popsala jako anorektičku po měsíčním pobytu v koncentráku, s odporem k úpravě zevnějšku, zejména vlasů, která je navíc totálně mimo. Pravdou je, že je skutečně vychrtlá, poněkud vyjukaná a vlasy nejsou zrovna od kadeřníka, nicméně určitě není namístě používat takové výrazy, jaké by Minkwe použila. K zevnějšku je ještě třeba dodat, že má vlasy černé jako antracit, spíše kratší (není na ježka, ale sestřih má kratší, než třeba Minkwe). Co se oblečení týká, jedná se o nějakou kombinaci černých kalhot se spoustou popruhů podél nohavic i napříč nimi, na nohách černé lakované střevíce, na vršku ("Hrudník má plochý jak prkno," řekl by typický příslušník mužské části populace) něco, co mělo dlouhé síťované rukávy, které těsně přiléhaly k rukám, stejně byla provedena i část, která byla na břiše, vrchní část kryjící trup byla naproti tomu z neprůhledné látky, jen na prsou byl opět síťovinou vyveden ozdobněji provedený kříž. To celé je pak v černé barvě. Jo, no, a, ehm, zapomněl jsem, že na zádech má rozměrný plechový kontejner, v jakém se většinou ukrývá přenosný railgun. Tomu by i odpovídal displej palebného počítače odklopený na levé straně obličeje.

Minkwe vzhlédla od druhého oběda a pozorně si příchozí prohlédla. Brokovnici však nechala v batohu, věděla, jak nevrle Martin reaguje na jakékoli násilnosti v obchodě a jak rázně a definitivně je občas ukončuje. Skutečně si řekla to, co už bylo predikováno v popisné stati. Když si příchozí prohlédla, stočila pohled na Martina, jak asi bude reagovat. Ten se však vůbec nevzrušoval, jen vzhlédl od regálů a zase se otočil zpět.
"Můžu pro tebe něco udělat, Lukrécie?" To byla jeho jediná reakce.
"Potřebovala bych nový buffer a sekundární kapacitátor, prosím. A možná pro jistotu i náhradní hlaveň."
"Jasně. Jen dohledám něco tady pro Minkwe a hned ti to donesu."
"Děkuju."
Nyní se na okamžik vraťme do centra bojiště, kde se Minkwe krčí za recepčním pultem a snaží se přežít.
Z míst, odkud přicházela většina střel, se ozvaly další, jiné, rány. A naráz se betonová zeď rozpadala s mnohem menší intenzitou.
"No kurva to je dost, že deš! Já už mám poslední buben a s pumpou do toho moc chuť jít nemám," křičela Minkwe, aniž se zvedla. Přeci jen měla nějaký pud sebezáchovy.
"Víš, měli jsme se sejít až na otvíračku, drahá," zahulákala do hluku přestřelky Lukrécie. "Ještě můžeš být ráda, že jsem přišla o pět minut dřív, to už bys opravdu pumpovala…"
Přestala se ozývat Lukréciina velkorážní pistole. Nahradila ji však poněkud větší a účinnější zbraň. Zeď nad Minkwe se najednou začala rozpadat pořádně. Do hry se totiž zapojil tříhlavňový přenosný railgun a nadělal nepěkné věci s každým, kdo mu stál v cestě. Kromě olova a speciálních slitin létaly vzdychem rázem i četné, nutno říct, že i dosti sprosté a šťavnaté, kletby a originální předpovědi, co se stane s majitelem onoho railgunu. Nicméně, s druhou sadou zásobníků už byly řady nadávajících notně zredukovány. Najednou railgun utichl a neozvala se ani Lukréciina pistole.
"Lukrécie?" zeptala se Minkwe. Mínila to tak, jakože proč přestala střílet. Palba nepřítele totiž nějak nechtěla následovat jejího příkladu.
Odpovědí jí byla tupá rána vedle ní. To k ní skočila Lukrécie. Minkwe se na ni vyčítavě podívala, proč je tady a ne tam, kde můžou efektivně střílet. Odpověď na tuto otázku dostala vzápětí.
"Větší boss," zasípala. "A pořádně větší."
"Lukrécie, co to meleš? Kde by se tady najednou vzal ještě někdo další?"
Od vstupu do zadních traktů se ozval smích. "Obyčejná lidská dívka a anorektická lesba," vysmíval se nový boss. "Skutečně nebezpečná konkurence." Ironie byla skoro hmatatelná.
"Di do prdele, zašeptala Minkwe a vystrčila hlaveň automatické brokovnice, namířila ji přibližně bossovým směrem a stiskla spoušť. Její zbraň sice nemá kadenci kulometu, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o brokovnici, to ani nebylo nijak zvlášť potřeba. Když jí v zásobníku došla munice, stáhla zbraň zase dolů. Vzhledem ke skutečnosti, že už neměla další zásobník, sáhla po pumpovací verzi.
"Au," ozvalo se neutrálním tónem. "No, vzhledem k vaší neochotě jakkoli spolupracovat…"
"To jako nechat se zabít? Nasrat!"
"… prozatím odcházím. Třeba vás mí přátelé přesvědčí."
Minkwe a Lukrécie se na sebe podívaly. Nebylo třeba nic říkat, pochopily se. Lukrécie vystrčila nad okraj recepčního stolu railgun a začala střílet po celém prostoru. Do toho se zvedla Minkwe s pumpovací brokovnicí a dorážela ty, kteří Lukréciině palbě nějak unikli. Pak jim ale došla munice definitivně. Opět se skrčili a zády se opřely o pult.
"A co teď?"
"Počkáme na otvíračku. Místní mocní štamgasti už mu vysvětlí, jak se má chovat."
"Seš si jistá? Já do něj vysypala dávku, ale očividně mu to nijak zvlášť nevadilo."
"No, minimálně Hlídka mu přerazí všechny kosti v těle."
"Kdes vlastně přišla k té pumpě?"
Minkwe neodpověděla, jen ukázala do rohu po pravé straně. Lukrécie se tam podívala a udělalo se jí špatně. Pevně sevřela víčka. Na člověka, do kterého někdo vystřílel zásobník s municí s nevyváženým těžištěm, není moc hezký pohled.
"Mám na něj žárlit?" snažila se Lukrécie odlehčit atmosféru.
"Nemyslím si. Byl to jeden z místních hlídačů. Když to vypuklo, zalezli jsme sem, jenže pak ho dostali. Od něj mám i tu automatickou. Menoval se Stephen Queen."
"Neznáme se? Mám pocit, že jsem tě už někde viděla," ozvala se nově příchozí. Svůj dotaz mířila samozřejmě na Minkwe.
"Nemám šajn. Možná si mě viděla v Jeskyni," pokrčila Minkwe rameny.
"No jasně! To je ono. Ty jsi ta, co bývá vždycky v tom jednom menším sklepě hned ze začátku," vzpomínala si. "Já jsem Lukrécie, ale to už jsi musela z Martinova oslovení pochopit."
"Mě říkají Minkwe a svý pravý méno ti neřeknu, není zrovna něco, čím by se chtěl kdokoli chlubit…"
"Chápu. Jdeš dneska zase do Jeskyně?"
"Chodím tam vždycky. Jsem tam stálý host. A co ty?" pokračovala ve zdvořilé konverzaci Minkwe.
"Jo. Potřebuju si zvednout hladinu alkoholu."
"Ty knihy máš na pultě, Minkwe," přerušil jejich rozhovor Martin. Pak se obrátil na Lukrécii: "Nechala tě?"
Lukrécie přikývla. Oči jí zvlhly potlačovanými slzami při vzpomínce na její nyní už bývalou přítelkyni.
Martin si povzdechl. "Myslel sem si to. Někteří prostě neví, co je dobré… Vydrž ještě chvíli, skočím ti pro ty náhradní díly."
Minkwe se na Lukrécii znovu podívala a přemýšlela o tom, co právě slyšela. Přeřekl se snad Martin? Ne, o tom pochybovala. On většinou mluvil i dokonale spisovně, přeřeky se mu nestávaly… Pak to ale znamená, že tak Lukrécie musí byt lesbička. Lukrécie si jejího pohledu všimla, ale nijak to nekomentovala.
"Co si vymysleli profesoři na vás? My se museli učit pokročilou genetiku v prváku a nikdo tomu nerozuměl. Prý to bylo proto, kdyby snad vypukla pandemie."
"Zdravka?"
Lukrécie přikývla a byla ráda, že Minkwe nezačala rozebírat její sexuální orientaci.
"Trutnov, metafýza, elfštiny a andělština. Prostě pitomej gympl."
"No, taky dobré nesmysly. My měli trutnovský incident akorát jako jednu kapitolu v dějepise. A ten zbytek se taky v praxi moc neuplatní. Ale něco málo z elfštiny ovládám, tak kdybys třeba potřebovala pomoct se základy…"
"Jak se znám, tak asi určitě. Jazyky nikdy nebyly moje silná stránka," ušklíbla se Minkwe. "Víš co? Dojdi dneska do Jeskyně a vysvětlíš mi něco dopředu, jinak pak budu vejrat na tabuli jako vyoraná myš."
"Proč ne. V kolik tam budeš?" Lukréciin obličej najednou zase ožil.
"Jak ji znám, bude tam už před otvíračkou a bude na poslední chvíli bastlit věci do školy. Jo a taky bude snídat, obědvat a večeřet zároveň." Ozval se Martin, který nesl v náruči nějaké technické šílenosti. Něco, by snad mohlo být hlavní, a dvě nějaké složité komponenty.
"Skákat někomu do řeči není slušné, Martine," vrátila mu to Minkwe. "No nic, já už asi půjdu, musím vzbudit Jessie, nebo zase dneska nevstane. Jako by si snad nemohla pořídit budík…" stěžovala si.
"Víš, ona ho má, ale nikdy ji nedokáže probouzet dostatečně dlouho, aby ji vzbudil. Vždycky ho hned zaklapne," smál se Martin. "A mimochodem, dneska ji měl budit Tom."
"Jo, ale Tom se zase hodil marod," odpověděla mu kysele.
"Díky za ty díly, Martine."
"Za málo, Lukrécie."
Obě dívky pak zamířily ke dveřím. Jedna nesla tašku s novými knihami a druhá měla v náruči náhradní díly do jedné z nejsmrtonosnějších zbraní, jaké se ještě dají označit za "osobní" (pokud se teda dá o railgunu prohlásit, že je to osobní zbraň; on byl totiž původně útočnou zbraní montovanou na vojenská vozidla či vzdušné jednotky a až později se nějak upravil do podoby, kdy ji s obtížemi dokázal nést jediný voják). Když pak Minkwe otvírala dveře a držela je, aby mohla Lukrécie projít, zeptala se: "To nebylo přeřeknutí, že?" Lukrécie zavrtěla hlavou na znamení, že ne. Obávala se, jestli to nějak neovlivní její chování. Nicméně neovlivnilo. Minkwe bylo úplně jedno, jakou kdo měl sexuální orientaci, pokud se ji nesnažil "obšťastnit". To pak vytahovala brokovnici a důrazně upozorňovala, že si mají nechat zajít chuť, protože má svou úroveň.

"Asi začnu hulit, tyjo. Začíná mě to tu pěkně srát."
"Aspoň se zatím neobjevil znovu ten boss."
"Jak dlouho ještě?"
"Minutu a půl."
"Kurva," ulevila si Minkwe. "Chtělo by to napalm," poznamenala po chvíli, avšak s nadávkou to nemělo co dělat.
Ani jedna nepochybovala, že tam stále ještě jsou a jen čekají, až jedna z nich, nebo i obě, udělá chybu, aby je mohli zabít. A nakonec do toho zase vstoupil ten boss.
"Takže?" zeptal se.

Nakonec nešla do Jeskyně až o půl páté, ale už ve čtyři. Po schodech sešla do podzemí města a u vlastního vstupu do prostor Jeskyně počkala, než ji hlídač určený pro ten den vpustí dovnitř. Ode dveří (nejspíš by odolaly i menší jaderné explozi u jejich prahu, zabezpečení Jeskyně se nebere na lehkou váhu) kývla na barmana. Ten nemeškal a vzápětí se vynořil z kuchyně s obrovským talířem po okraj nacpaným jídlem a položil ho k jednomu ze stolů. Moc dobře už znal Minkweiny zvyky. Ona na něj jen vděčně pohlédla, sedla na lavici u stolu a pustila se do jídla. Nejlepší jídlo jejího dne byla vždy svačina po příchodu do Jeskyně. Jo, zdejší kuchař svému řemeslu rozuměl dokonale.
Na talíři bylo snad vše, co si dokázala představit. Všechny možné myslitelné přílohy, nějaká ryba, něco sýrového, něco od každého druhu masa, poctivá obloha, různé omáčky a to vše v poctivých porcích. Aby to nebylo málo, navrch ještě dostala půlku pizzy. Barman si z ní vždycky dělal srandu, že musí mít žaludek buď jako hobit, nebo jako J. W. Procházka. Jak se Minkwe dozvěděla později, narážel tím na jedno vydání sborníku Mlok. Samozřejmě na ni čekala ještě večeře, sestávající z topinek, toustů, těstovin, zbytku pizzy od oběda a ještě jedné velké navrch.
Když byla asi v polovině "svačiny", barman jí donesl velkou karafu plnou ananasového džusu. Věděl, že ona a ananasový džus jsou něco jako Jacquelina a krev. Velmi dobří kamarádi. A taky se vždy snažil dosáhnout toho, aby byl host maximálně spokojen.
Po jídle odsunula talíř od sebe, zvrátila hlavu a prohlásila, že snad chtějí, aby pukla. Následně se nechala slyšet, že dokonalejší jídlo nikde jinde nedělají.
"Pro tebe je vždycky radost vařit," prohlásil kuchař, který vylezl na chvíli z kuchyně, protože neměl zrovna co dělat.

Ehm, promiňte. Zase jedna popisná pasáž. Tentokráte věnovaná hlídači, barmanovi a kuchaři. Začněme popořadě.
Hlídač byl celkem průměrný, nevýrazný, střední postavy, černých vlasů krátkého sestřihu, obrýleného obličeje a bez nějakých zvláštních poznávacích znamení. Na sobě měl vojenskou výstroj, jakou většinou nosí elitní likvidační jednotky Tunguzského kruhu. To znamená, že byl připraven na útok všeho možného i nepředstavitelného. Teda pokud projeví i nějakou vlastní iniciativu. Když je totiž někdo blbý, nespasí ho ani ta nejlepší technika. Vše bylo laděno v černé barvě. U pasu měl několik granátů a v rukou držel automatickou brokovnici s bubnovým zásobníkem. Náhradní zásobníky se mu pak houpaly na opasku společně s těmi granáty. Na zádech se mu ještě houpala pumpovací brokovnice a na pravém stehně měl připnuté pouzdro s pistolí.
Barman částečně potetovaný, opticky viditelnější chlapík kolem padesátky, který byl takřka neustále přátelský dobrák. Do chvíle, než jste porušili pravidla Jeskyně. Pak to byl hodně nebezpečný soupeř s opravdu nepříjemnou zbraní. Oblečený byl většinou v starých rozedraných riflích a neméně opotřebeném bílém tričku s krátkým rukávem. Přesně tak n byl oblečen i tentokrát. Zástěru nenosí, jen u pasu má připnutou ledvinku, do níž ukládá peníze inkasované mimo prostor pultu. Na opasku má navíc ještě pouzdro s pěkně velkým žabikuchem, který má jednu stranu zoubkovanou. Vlasy měl tak trochu jako Einstein, však se mu tak podle nich občas říkalo. Jo a ještě má bradku.
Poslední popisovaný je kuchař. Ten je vysoký, hubený, v šéfkuchařském úboru, jen tu vysokou čepici nenosí. Na nohách nosí obnošené kecky. Jeho účes se snad ani účesem nazvat nedá. Má zářivě rudé dredy až po pas, které má většinou svázané dohromady buďto gumičkou, nebo jakýmsi uzlem ze všech jeho dredů. No a po většinu času je pěkně zhulenej (neplést se zkouřením - kouří se tabák, hulí se tráva, čili marihuana; ti, kterých se to týká, jsou na tohle dost háklivý, takže vězte, že kuřák cigarety nehulí, ale kouří), takže, ti co ho znají, se kolikrát diví, jak v takovém stavu dokáže vařit. Nicméně dokáže, a to je hlavní.

"Ovšemže. Pochybovals snad někdy o tom?" dobírala si ho Minkwe.
"Ani náhodou. Jestli pak budeš chtít něco spešl k učení, dej vědět."
"Jasně. Rozhodně už můžeš začít chystat kafe, stopro nad tím budu sedět i ve čtyři ráno, jak se znám."
Kuchař se zasmál. "Jasný, hele. Můžu ti trochu ulít bokem, až budu chystat provozní kapalinu pro ty dráťáky, co okupujou pětinu Jeskyně."
"Dík, to bude od tebe hezký. A když k tomu přihodíš něco na zobání, budu tě zbožňovat."
"Tak jasný. Můžeš se na mě spolehnout.

Asi by bylo namístě do toho vpadnout znova a vysvětlit pojem "provozní kapalina pro dráťáky". Nadpřirozené bytosti nejsou jedinou podivností tohoto světa. Čas od času jsou tu k vidění například i kyborgové a jiná technohavěť. V tomto případě měl kuchař na mysli takzvaný CUG - Cyberunderground. To je spolek těch nejpodivnějších technofilů světa. Samý kyberpankáč, diver, deepdiver, hacker, kyberpirát, programátor v oboru AI, sysadmin, datový spojař a příslušníci jiných souvisejících funkcí. Říká se, že pomyslným šéfem neexistující Hlídky je právě jeden z deepdiverů. No a ta provozní kapalina je tzv. dípdajverské kafe. To je takřka amorfní kapalina, v níž je kafe zhruba stejným dílem, jako voda. Většinou se tam ještě přidává velké množství cukru a další ingredience se pak už odvíjí od chutí toho kterého pijícího.


Algernon van Hadarak
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 7. dubna 2011 v 15:47 | Reagovat

Hezkej Blogíísek X) Koukni na můj, prosím ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama